Jan Špilar: Hranice ve vztazích

7. října proběhla na zbraslavské faře přednáška Jana Špilara o vztazích a o hranicích mezi partnery. Po přednášce nám poskytl tento jáhen krátký rozhovor.

Hlavním tématem přednášky bylo sebedarování a sebepřijetí. Taková ta tresť lásky. Každý z nás máme za úkol poznat a přijmout sami sebe takoví, jací jsme a poznat a přijmout toho svého protějška v manželském páru takového, jaký je. A je potřeba toto neustále obnovovat, každou minutu, každý den. Ono to vypadá, že to není možné a řešitelné, ale je, pokud se to stane takovým každodenním automatickým postojem, který potom může člověk hodně dlouho prožívat.

Ono to zní jednoduše, ale jak toho sebepřijetí dosáhnout?

Je to složité. Když má být člověk sám k sobě upřímný a pozoruje sám sebe, tak mívá většinou zkreslený pohled, a proto k tomu potřebuje partnera nebo partnerku, aby ten pohled byl objektivní. Když partner nepomáhá k té objektivitě, když třeba mlčí, tak tomu svému partnerovi nedovolí dozrát. Partnerovi pomůžeme, když mu nastavíme zrcadlo.

Já jsem si vzpomněl na Petřínské bludiště v Praze. Tam je taky spousta zrcadel, ale ne všechny mají správný tvar a dávají falešný obraz. Je to takhle i v životě?

Je to nejen naším postojem, když máme třeba nějaké předsudky nebo špatné postoje, ale i tím, že máme okolo sebe lidi, kteří nejsou úplně upřímní a přímí a nezprostředkovávají nám ten přímý odraz, naopak nás nechávají v libé nevědomosti, že je vše v pohodě. A my se tím pádem nemusíme měnit, protože si myslíme, že je všechno takto správně. Můžeme potom válcovat a manipulovat druhé lidi, aniž bychom věděli, že něco takového děláme.

Když na někom vidíme chyby, tak kde je ta míra mezi tím být dobrým zrcadlem, ale současně tomu člověku neublížit?

Já si myslím, že když člověk vezme vážně ten imperativ milovat svého bližního jako sebe, tak už tam vidím určitou vyváženost. Je dobré říct pravdu ve správné míře a ve správný čas. Ale je potřeba to říct s láskou. Když to nejsem schopný říct s láskou, tak je potřeba počkat na to, až je to možné s láskou říct. No, někdy to trvá třeba půl života, ale je to tak lepší, než třeba vyvolat konflikt, který je nic neřešící a zraňující. Takže je potřeba najít správnou dávku a správný čas. Nestřílet hned kulometem.

Takže upřímnost není vždy optimálním řešením.

Ano, měl by ten druhý člověk prvně vědět, že je milován, a potom je schopný přijmout třeba těžší věci. Pokud je to v nějakém rozrušení, tak to člověk většinou není schopen nějak zpracovat. Těžko, když na mě někdo řve, budu věřit, že mě miluje. Takže je důležitá forma sdělení, čas, kdy se to má říct, a taky to, jestli v tom vztahu oba věříme, že jsme přijímáni takoví, jací jsme. Můžu vytýkat, ale současně musím dát druhému najevo, že jej mám rád takového, jaký je. Potom to snáze projde, než když jen chrlím ty nároky. V podstatě jej tak utvrzuji v tom, že jej nepřijímám.

Karel Habsburský prý řekl své ženě v den svatby: „Tak, a teď si budeme navzájem pomáhat do nebe.“ Když nastavuji tomu druhému zrcadlo, je to cesta do nebe a správným směrem?

Ano, když pomáhám tím nejlepším, co ve mně je, tak pomáhám tomu druhému, aby on pomohl mně. Takže je to vzájemná pomoc, a tím, že jsme každý jiný, muži i ženy, tak nás tady to nastavování zrcadel pořád stimuluje a povzbuzuje k vyšším cílům, nebo by alespoň mělo.

Tak dobře se to říká, ale ta praktická realizace bývá většinou horší.

Vzhledem k tomu, kolik párů má trápení a potřebují pomoc, tak to ukazuje, že je to těžké, na druhou stranu nepřímo úměrně tomu, jak žijeme s Bohem, tak taková bývá ta krize v partnerských vztazích. Pokud člověk má vztah s Bohem, tak i vztah s partnerem dostává sílu, ale když to necháváme jen v té přirozené rovině, tak často nemám z čeho brát.

LuStr